NAILS - Every Bridge Burning
Rezavá a drásavá sedmnáctiminutovka, která v tempu polevuje až u poslední skladby. V čem ale nesleví je hutnost, tlak a brutalita, která je pro NAILS signifikantní. Po všech směrech povedené navázání na minulou desku.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Vysielanie politického seriálu v dobe, keď politika často budí rozčarovanie, na seba nabaľuje významy samé o sebe. Americký Kongres je v hlasovaniach čoraz viac rozdelený, riešenia dôležitých otázok zaostávajú za predstavami a chýbajú tiež jasní lídri, pretože mediálne pokrytie pošpiní každého.
Ako preto vyznie politický triler, ktorý predsudky iba znásobuje? Jedna z hypotéz znie, že robí zneužitia hmotnejšími, osobnejšími, a preto prospešne oberá človeka o škodlivé ilúzie. Ďalšia, že bezočivosť ospravedlňuje.
Úspešný americký seriál House of Cards zobrazuje podvodné konanie zobrazuje bez škrupúľ. Vytvára mašinériu moci, ktorej sa podvolia výčitky, ľútosť aj slabší členovia spoločnosti.
Ak sa pritom jeho scenár spolieha na priveľa premenných a nie je vždy pravdepodobný, je prinajmenšom splniteľný v intenciách úvah čo by bolo, keby. Aj preto ho sleduje viacero politikov a punditov – je prokatívny, vtipne priamočiary a premyslený.
Hľadanie dier v systéme
Seriálom sa darí. Obľúbenosť ich formy narastá pre možnosti rozprávania, ktoré ponúka dlhšia minutáž na rozdiel od filmov, postavy môžu byť vykreslené zložitejšie a dej môže byť košatejší. Zároveň je tu akási istota zážitku: návrat k seriálu znamená návrat do známeho fiktívneho sveta, v ktorom je pôda pre katarziu vopred pripravená, zatiaľ čo pri filme začíname približne od nuly.
Širšie možnosti prinášajú rozprávačské experimenty aj tam, kde by sme ich nedávno možno nečakali; ako aktuálny príklad nech poslúži striedanie časov a perspektív v seriáli HBO True Detective.
V House of Cards, seriáli nakrútenom pod dohľadom Davida Finchera pre internetovú videotéku Netflix, sa to prejavuje postupným posúvaním hraníc prijateľného (ubližovaním kladným postavám, dehonestáciou úradov, porušovaním sexuálnych a morálnych tabu) a rozpracovanosťou politických reálií.
Fungovanie na dvoch úrovniach nie je v princípe nič nové, intrigy a vysokú politiku alebo kultúru sme na obrazovkách videli aj predtým. Príjemná je až solídna hĺbka, do ktorej House of Cards ide.
Nevnímať byrokratické a diplomatické detaily, alebo nepostrehnúť odkazy zo skutočného sveta, vrátane uťahovania si z Tea Party, znamená ukrátiť sa o významnú časť seriálu. Nadchnúť sa intrigami je potom ako sledovať kadenciu Sherlocka, na ktorú bežný smrteľník nestačí.
Na dobrej strane zla
Niečo dobré je aj na spôsobe, akým sa Frank Underwood v osobe Kevina Spaceyho prihovára cez kameru k divákovi a pomáha tým preniknúť do svojho myslenia. Ako postava si tým – aspoň v mojom prípade – získava ďalšie sympatie, hoci na žiadne sympatie nemá nárok.
Je to teda zvláštny paradox a zmena perspektív, držať palce gaunerovi na ceste k ovládnutiu prezidentského úradu. Čo to asi hovorí o vzťahu človeka k politike a očakávaniach z nej?
Seriálová politická závislosť.
8 / 10
HOUSE OF CARDS
[USA, 2013]
Distribútor: Netflix
Série / Epizódy: 2 / 26
Pokračovanie: február 2015
Měli jsme tady masového vraha, měli jsme tady tátu, co vaří drogy a teď se tady musíme poprat s někým, proti komu je i Machiavelli jen obyčejnej břídil. Stále se nedokáži rozhodnout, jestli postava Franka Underwooda podává vnímání současné vrcholné politiky pomocnou ruku anebo mu poskytuje polibek smrti.
Jak je však uvedeno v textu, perspektiva vyprávění si vynucuje divákovu náklonnost na stranu bezskrupulózního jednání, které se postupem času neštítí doslova ničeho. Zároveň si však v jemných náznacích (1. řada) klade otázky o vyšším smyslu takového počínání.
Na každý pád už jen za ten skvělý Fincherův rozjezd, v němž pak zdatně pokračují zkušení následovníci (Joel Schumacher, James Foley...), hlavně v úvodních epizodách potemnělou atmosféru (Fincher!) a geniální herecký koncert Kevina Spaceyho to celé jednoznačně stojí za vidění i za tu cenu, že vás to připraví o poslední zbytky iluzí o reálpolitice.
Výborný politický drama, který celkem nezvykle využívá naraci hlavního hrdiny, jenž v průběhu scén vystupuje mimo děj a stává se vševědoucím vypravěčem. Toto působí velice dobře a v tu chvíli přímo cítíte tu největší podlost a intrikánství, který je v seriálu nabídnuto. K. Spacey svou roli zvládá dokonale, výborně mu to sedí a potvrzuje zde svoje kvality. Po druhé sérii jednoznačně zvedám hodnocení na maximum. Seriál začal nenápadně, ale postupem času graduje a graduje, stejně jako se z F. Underwooda (kterej nosí manžetový knoflíky se svýma iniciálama a zároveň příznačnou zkratkou F.U.) stává vlk. Beránek je holt pryč a je potřeba vycenit zuby, ať to stojí, co to stojí, abyste dosáhli svýho.
Rezavá a drásavá sedmnáctiminutovka, která v tempu polevuje až u poslední skladby. V čem ale nesleví je hutnost, tlak a brutalita, která je pro NAILS signifikantní. Po všech směrech povedené navázání na minulou desku.
Další alternativa pro příznivce BORKNAGAR je tato parta z Rocky Mountain. Sice nic převratného, ale jízda je to patřičně ostrá i melodická, plná hezkých momentů a přesvědčivé instrumentace. I střídání growlingu a čistého vokálu je namixováno s přehledem.
Páni muzikanti, hoďte tam něco svižného a veselého, kytary ať závodí s klávesami. Dobré, to je ono. Trochu kýčovité jak ti Taliáni STAMINA. A kdo je ten starý pěvec v novém čepci? Ale, nebyl on u ROYAL HUNT? Dobře jste to skloubili, radost poslechnout.
V pátek nás čeká masivní exploze v podobě novinky německých kanonýrů, to se cítím oprávněn tvrdit už na základě luxusního čtyřpísňového EP, které obsahuje ten nejlepší melodický black / death s hnilobným pachem obinadel a lidského masa. Fans do haptáku!
A jsou zpět. Po dekádě odmlky. Opět rozjuchaní, lehce infantilní, ale hlavně maximálně kreativní a hraví. Deska, u které se prostě nejde nepohupovat do rytmu. Je v tom nezbedná nakažlivost.
Řecký instrumentální postrock, jenž koketuje s blackgazem, ambientem i cinematickou hudbou, který se nebojí ani klávesových ploch a piana. Fascinující vizuál skvěle odráží znepokojivost a melancholičnost jejich hudby.
Další španělský příspěvek do už nyní bohaté nadílky výborných doom metalových nahrávek letošního roku. „Espectres“ je klasický, dřevní a čistý doom, přesto stále velmi emotivní a prodchnutý krásně ponurou atmosférou.